Fotografie pana Bernáška

9-000071700012Pan Jiří Bernášek chodil jako malý kluk kolem Buďánek do školy.

Poslal nám pár fotografií, které v té době pořídil a svůj příběh. Děkujeme!

,,Já jsem sice bydlel na Hřebenkách, ale rodiče mě dali do školy na Podbělohorské, odkud se na druhý stupeň pak pokračovalo na Plzeňskou. A ta byla pro změnu tou dobou v rekonstrukci, takže jsem jako dvanáctiletý chodil do náhradních prostor až na Kavalírku (do té velké budovy nad Turbovou), no a školní jídelna byla zas v ulici Pod Klikovkou. Solidní procházka každý den. No a ten trojúhelník se uzavíral tehdejším podchodem pod Plzeňskou na Buďánkách. Když byla škola i odpoledne, skoro se to domů a zpět ani nedalo stihnout, tak jsme se spolužáky trávili čas v okolí Buďánek. Výborná zmrzlina na rohu (kde je dnes hotel), dobrodružné dětské výpravy do strmých houštin nad uličkou U dvou srpů a občas nějaký výšlap kolem. Právě takto (i když zrovna sám) jsem nakonec vkročil i do uliček osady na Buďánkách a to místo mě na první pohled nějak oslovilo. Vždy jsem měl rád kouzlo staré
Prahy, oblíbenou vánoční vycházkou býval Nový svět na Hradčanech – a teď jsem najednou stál v místě s podobnou atmosférou kousek od své školy. Zamířil jsem nejdřív nahoru, najednou jsem se cítil jako někde na vesnici, a jak cesta stoupá a já tedy na jejím konci viděl jen oblohu rámovanou větvemi, měl jsem pocit že město kouzlem někam zmizelo a já mířím z „vesničky“ (jak jsem pak osadě říkal) ven do polí. Pak jsem sestoupil po malebných schodištích a vrátil se spodní uličkou, která mi právě připomněla ten Nový svět. Pak uplynulo pár týdnů či měsíců, to už nevím, a já jsem se jednoho zasněženého rána rozhodl že uplatním další ze svých koníčků a místo si takto pěkně „pocukrované“ vyfotím. Táta mi místo mého plastového foťáčku z NDR půjčil svou zrcadlovku, já jsem do ní nacpal film značky Fomachrom a v doprovodu své mámy se vydal na vycházku tím směrem. Snažil jsem se tehdy na fil
m zachytit co nejvíc z té atmosféry, která mě zde oslovila, nakolik jsem to v té době dokázal. Jen jednou jsem dal foťák z ruky, když máma trvala na tom že by na snímcích měly být taky nějaké osoby – tak jsem tam nakonec já u rohaté hlavy na plotě… Ale já tam jinak lidi nechtěl, zajímaly mě ty uličky a domky. Děda si pak do rodinné kroniky k datu 27.11.1985 poznamenal že „Jirka s Jitkou se vydali fotografovat staré Košířské uličky“, díky čemuž jsem po letech dokázal tu krabičku diapozitivů i přesně datovat.“